SBOR DOBROVOLNÝCH HASIČŮ ŘEPIŠTĚ
Dobrovolná požární ochrana

   Historie vždy měla a stále má svůj velký význam. Popisuje jevy, objevuje souvislosti a zákonitosti, které mají význam nejen pro přítomnost, ale i pro budoucnost.

   Uplynulých 140 let zaznamenalo mnohé změny na poli požární ochrany v českých i moravskoslezských zemích. Dnešní, ale i budoucí práce dobrovolných hasičů by byla nemyslitelná bez tradic, které získala již v době svého vzniku. Jejich nositeli byli a jsou uznávaní lidé různého věku, původu či vzdělání.

   Z velkých tradic vystupuje do popředí idea humanismu a tradice staré sousedské vzájemnosti chránit bližního svého. Pomoc postiženému, společná práce pro dobro a prospěch celku jsou dnes stejně platným zákonem, jako tomu bylo v minulosti. Hluboké kořeny má i smysl pro povinnost, vysoký stupeň připravenosti a péče o techniku, v dřívějších dobách za velkých obětí získávanou.

   A abychom správně pochopili význam vzniku dobrovolné požární ochrany, je nutné podívat se hluboko zpět do dějin naší vlasti a ukázat si, jak se naši předkové chránili před požárem, jak ho zdolávali a jaká činili opatření, aby zabránili jeho vzniku.

   V dávných dobách, kdy docházelo k osidlování našich krajin, tvořily se osady, vesnice, města, byly zdrojem obživy řemeslná výroba a zemědělství. Valná většina obydlí, výrobních a hospodářských stavení byla dřevěná, střechy kryté slámou, rákosem a šindelem, k tomu značné množství dříví na otop, sena, slámy a jiných snadno hořlavých látek bylo pro obyvatele značným nebezpečím. K tomu nedostatek vody, neznalost lidí v hašení požáru, nedostatek nářadí k hašení, to vše vedlo k tomu, že oheň často zničil celé osady, celé vesnice či celá města.

   Aby se zabránilo požárům a do jejich hašení se zanesl řád, vznikaly první stručné směrnice. Za nejstarší se pokládají směrnice v nedatovaných statutech města Prahy ze 14. století:

-	De Igne – O ohni
-	Anzeige der Branddrohung – Oznamování požáru
-	Diebstahl nahrend des Brandes – Krádež při ohni
Podle těchto směrnic měl každý občan chránit svůj oheň

   A jak čas běžel, vylepšovaly se s rostoucím hospodářským vývojem i požární instrukce a opatření. Na počátku 17. století se vyskytují podrobnější instrukce – požární řády pro města a městyse, které se s dobou stále vylepšovaly až do dnešní podoby.

   Však první dochovaný latinsky psaný Hasební řád pochází již z roku 1350 (nachází se v městském archivu v Praze). Tam se uvádí např.: že majitelé lázní měli za povinnost vyslat čeleď s vědry a nářadím k ohni.

   Léta Páně 1678 za vlády Leopolda I. byl vydán „Řád hašení a kominictví“, který stanovil povinnosti „městkominíkům“ ve věci požární prevence a represe.

   Právo, které se zabývalo útrpným hrdelním soudním řádem vydal císař Josef I., Léta Páně 1721. Vražedný žhář – osoba, která ve zlém úmyslu, hněvu, nenávisti, z nepřátelství, z návodu nebo za odměnu na svém nebo cizím majetku oheň založila, měla být potrestána upálením. Osoba, která při požáru nechtěla pomoci, byla nejdřív klackem a potom vězením potrestána.

   Léta Páně 1751 vydala císařovna Marie Terezie „Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny Markrabství Moravského“ a Léta Páně 1775 „pro města Pražská, venkov a Slezské vévodství“. Dále vyzvala zemské úřady ke zřízení veřejných požárních pojišťoven. Později Léta Páně 1787 toto potvrdil císař Josef II. dvěma patenty. „Řád proti ohni pro zemská města a městyse“ a „Řád k hašení ohně pro veřejnou krajinu na Moravě a ve Slezsku“. Pro vyhlašování poplachu v případě ohně se stavěly na vesnicích a městysech dřevěné zvoničky na vyvýšených místech, ve městech byli ustavováni hlídači na věžích, kteří vyhlašovali vypuknutí ohně zvoněním na poplach. Směr ohně označovali ve dne červeným praporem a v noci červenou svítilnou. Toto opatření se praktikovalo takřka až do začátku 20. století.

   Z historických pramenů je dochováno rozhodnutí vládce Přemysla Otakara II., z roku 1278: „Kdo by v žhářství přistižen byl, ohněm aby zahynul.“ Od ledna 1804 měl platnost Říšský trestní zákoník, který novelizoval císařské patenty. Ustanovení § 148 řešilo zločin žhářství. Znělo: „Kladení ohně páchá ten, jež skutek přesebeře, z něhožto dle obmyslu svého na cizím jmění a statku oheň se znítit má, byť oheň se nezňal neb škody žádné nezpůsobil. Podle motivu spáchání žhář od šesti měsíčního těžkého žaláře až po trest smrti buď potrestán.“
V pozdějších dobách zasluhuje pozornost opatření, jímž se zdůrazňuje povinnost obyvatelstva při hašení, včetně stálé pohotovosti jedné osoby, která v případě vypuknutí požáru a vyhlášení poplachu, v co nejkratší době dopraví hasící výzbroj uloženou v obecních skladech k hašení. V další době se to týkalo i koňských potahů a povozů.

   Počátek éry českého dobrovolného hasičstva je rok 1864, kdy byl ustaven první český dobrovolný hasičský sbor ve Velvarech.

   První dobrovolný hasičský sbor s německým velením byl zřízen rytmistrem němcem Ferdinandem Leitenbergerem v Zákupech u České Lípy v roce 1854. První dobrovolný hasičský sbor, rovněž s německým velením, na Moravě vznikl v roce 1861 ve Fulneku. První tovární hasičský sbor vznikl v Petřvaldě jako německý důlní sbor.

K hasičům se vztahovala i sanitní služba.
   V roce 1826 vyšlo nařízení gubernia v Čechách, které stanovilo, že kromě osob určených z cechů se museli k ohni dostavit městský fysikus (doktor), městský ranhojič a porodní bába. První kontakty hasičstva na sanitní službu u nás byly v roce 1874 v Českém Krumlově, později v České Lípě a Trutnově. Tato služba se pak rozšířila na všechny vznikající sbory jako samaritánská služba.
Od hasičů byla samaritánská činnost oddělena v roce 1950, kdy došlo ke vzniku dobrovolných zdravotníků ČSČK.

Další určitá dobová data

   S myšlenkou výchovy k hasičské ochraně mládeže, sotva škole odrostlé, v Čechách započal v roce 1836 farář ze Sedlic, Jan Cejp, který v obcích Sedlice, Malin a Hlízov zřizoval ze školního dorostu hasičské čety a tyto cvičil v zacházení s hasícím nářadím.

   První zmínka o pojištění proti ohni je z roku 1699, kdy Jan Kryštof Bořek navrhl pojištění staveb proti ohni.
LP 1748 císařovna Marie Terezie vyzvala zemské úřady, aby zřídily veřejné požární pojišťovny. Dále vytvořila „Fond na úhradu škod vzniklých požárem, povodní a nepřízní počasí.“

V roce 1899 byla otevřena první hasičská škola v Praze.
V roce 1900 byla založena Hasičská vzájemná pojišťovna.
V roce 1929 byl slavnostně otevřen Hasičský dům v Praze jako stánek dobrovolných hasičů.
Dne 12. srpna 1881 postihla Českou zem velká tragédie, kdy vyhořelo Národní divadlo.

Historicky První sjezd českých dobrovolných hasičů se uskutečnil v říjnu 1874 v Brně. V té době bylo u nás 40 sborů se 3 297 členy.
V roce 1879 byla založena Ústřední zemská hasičská jednota Království Českého. Hasičská základna měla již 120 sborů a 7 596 členů.

Česká ústřední jednota Moravskoslezských sborů, později Česká ústřední jednota hasičská pro Moravu a Slezsko, byla založena ve Slavkově u Brna v roce 1883. Nárůst členské základny vzrostl na 212 sborů a 12 020 členů.

V roce 1917 nařízením Ministerstva vnitra bylo povoleno nošení hasičských stejnokrojů. V prosinci roku 1919 byl v Brně ustaven Svaz dobrovolného hasičstva Československého.
V roce 1953 bylo Československé hasičstvo přejmenováno na Československý svaž požární ochrany a hasičům se začalo říkat požárníci.

K názvu hasiči a Sbor dobrovolných hasičů se znovu vracíme v roce 1990.